Dokonalý zločin
Dokonalý zločin
Práce na téma „Život je hledání“
Byl pevně rozhodnutý, že to udělá! Někteří matematici se prý bavili tím, že vypočítávali kombinace bankovních sejfů a do nich se pak vloupali. Tím upozornil na nedostatečné bezpečí uložených peněz. On udělá něco podobného. Upozorní, že lidské životy nejsou v bezpečí. Nebo spíš, že jsou ještě ve větším nebezpečí, než si samotní lidé myslí. Nebude to však dělat proto, aby zanechal nějaké poselství. To by stejně nebylo dost dobře možné. Nejspíš to chtěl udělat hlavě proto, aby si dokázal, že to dokáže udělat. Miloval výzvy. Byl pevně rozhodnutý, že to udělá.
Náčelník policejního sboru Charlie Milton vstal ze své postele s opravdu skvělým pocitem. Do své funkce nastoupil poměrně nedávno a už si stihl vybudovat přízvisko „nadějný“. A s tímto platem si už konečně bude moct dovolit větší byt! Se stále trvajícím dobrým naladěním zhltnul rozmraženou večeři a ustrojil se do nového, na míru šitého obleku. Po necelé půlhodině už zamkl dveře a sebejistě vykročil směrem k výtahu, jež mu měl značně usnadnit cestu z devátého patra do přízemí. Z něj vyšel stárnoucí muž v kožené čapce a bavlněném svetru, který mu krátce pokynul a z kapsy vytáhnul klíče od bytu sousedícího s tím Charlesovým. Charlie zaslechl něco o tom, že je to vysloužilý vojenský důstojník nebo něco takového. Zbytek jízdy výtahem uvažoval o tom, jak málo vnímáme lidi do hloubky. Z jistě plnohodnotné a komplikované osobnosti jeho souseda (nevěděl ani, jak se jmenuje), vnímal jen bezrozměrný pozdrav, který navíc zprostředkovával spíš konvenci, než jejich dobrou vůli. Přemýšlel, jestli tohle odcizení má lidi chránit či spíš naopak. Každopádně kdyby soused například zemřel, nezbylo by po něm nic než strohé pokývnutí při náhodném střetnutí na chodbě. Tyto myšlenky však během noční směny na policejní stanici celkem rychle zahnal.
Pár minut před jedenáctou v noci si budoucí vrah pečlivě sestavoval plán. Obětí musí být někdo z těch „lepších lidí“, aby předvedl, že není chráněn o nic víc, než lidé nižších společenských vrstev. Měl by mít rodinu, kterou také zabije. Jen tak se jeho činu bude přikládat náležitá pozornost. Dále musí vyřešit, z které části města by asi tak měli být a podstatné taky je, jakým způsobem vlastně dosáhne jejich usmrcení. Zamyslel se.
Budoucí oběť, realitní makléř Robert Carson, přirozeně netušil nic o délce ani povaze své budoucnosti. A proto klidně spal, stejně jako jeho žena Simonne a jejich pětiletý syn.
Charlie ohledával místo činu. Tři mrtvé osoby. Jedno dítě. Vyhozeni z devátého patra. Na to co zbude z lidského těla po pádu z devátého patra, není zrovna hezký pohled. To co jej však znepokojovalo nejvíc, byl právě důvod, proč nemohli celou situaci zamést jako skupinovou, rodinnou sebevraždu. Jedna z obětí měla na zádech připnutý vzkaz. Ten se mu vysmíval a vyzíval jej k polapení jeho pisatele, což nádavkem velmi silně zpochybňoval. Situaci chyběl už jenom pomyslný maniakální smích! Charlie se smutně usmál a utrousil k jednomu z policistů, podávaje mu ten kus papíru: „Zkontroluj, jestli se nepodepsal.“
V bytě číslo 907 se ještě svítilo. Vrah usazený v houpacím křesle uvažoval. Teď musí udeřit rychle. Další oběť může být kdokoli. Musí hlavně zemřít stejným způsobem, aby byla zřejmá souvislost s předchozí vraždou. Vrah se cítil šťastný. Věděl, že to co dělá, dělá dobře a že ve svém konečném důsledku budou plody jeho snažení patřičně oceněny. Líbilo se mu pracovní a myšlenkové vytížení. Byl se sebou zkrátka spokojen.
Budoucí oběť, mladý autobusový řidič Benjemin Carter, si už utvořil jisté představy o povaze svojí budoucnosti. Nápovědou mu byla zbraň v ruce kamenně se tvářícího vraha, který se nejspíš vloupal do jeho bytu a počkal, až se vrátí z práce. Byl vyděšený k smrti. Vrah promluvil: „Nesnaž se cokoli dělat, nebo tě zastřelím! Běž sem k oknu!“ Přiložil ústí zbraně k jeho spánku. Kdyby Ben věděl, že přestože svědomitě plní vrahovi pokyny, tak sice nebude zastřelen, ale délce jeho budoucnosti to ani tak příliš nepomůže, možná by udělal něco víc. Vrah jeho dotazy, prosby a nabídky ignoroval. Přivedl ho až k oknu, které otevřel. „Nehýbej se!“ pohrozil mu ještě, pak mu na záda připnul další chvástavý vzkaz a se samolibým úsměvem vyhodil mladíka z okna.
Vrah kráčel nočním městem. Už věděl, kdo bude další oběť. Jeho plán byl geniální.
Strážník zvedl oči od kusu papíru. „Šéfe, vy přece taky bydlíte v devátým patře! Co kdyby šel ten psychouš přímo po vás? A todle dělal jako takovou předehru?“ Charlie, který klečel u roztříštěných ostatků, se zamyslel. „Nevím, to mě nenapadlo. Ale přijde mi to spíš jako náhoda. Doufám, že se zatím nemusím vážně obávat o svůj život!“ pousmál se.
Vrah se chystal na svůj poslední čin. Psal další řádky. Nastal čas zamést po sobě stopy. Odemknul si dveře a nechal je pootevřené. Z postele sebral svůj svetr, kterému na záda připnul poslední vzkaz. Pak si svetr oblékl. A vyskočil z otevřeného okna.
Charlie Milton nevěřícně zíral na tělo svého mrtvého souseda. Nyní už se začal vážně obávat o svůj život.