Kapitola 1
Pikolík obsluhující ruského baletního herce se nedočkal spropitného. Jelikož se neměl k tomu, aby si stěžoval a peněz neměl nazbyt, sedl si k barelu s naftou, na kterém si opékal psí nohu. Tato měla představovat jeho nynější večeři! S plnými ústy psího svalstva si stěžoval na všechny ruské baletní herce, kteří si myslí, že spropitné vede ke zlenivělosti obsluhy. Poněvadž toto tvrzení je absolutně mylné! Otrokářský zaměstnavatel mu totiž nevyplácel žádnou mzdu!! Spropitné pro něj představovalo jediný zdroj obživy.
"Jak my vysvětlíte, že u sebe nemáte žádné doklady??" Spustil hned policista. Pikolík začal vyprávět, že mu je ukradl před dvěma týdny starý mládenec, kterého potkal večer na ulici v den svých jmenin. Takové báchorce ovšem policie odmítala uvěřit.
Posílen vydatnou stravou, psí kost svíraje stále v ruce a rozlícen nespravedlností osudu uhodil vyslýchajícího strážníka do tváře tak prudce, až se zapotácel. Zbývající sbor městské policie držel v šachu svým vražedným pohledem. S rozházenými myšlenkami vyběhl ven.
Stal se z něj psanec! Uvržen v nemilost celého světa. Musí najít toho starého mládence a předvést jej před soud! Teprve pak bude opět normálním občanem a bude si moc užívat zaslouženého klidu a psích stehen podávaných k večeři!
Avšak tato skutečnost jím otřásla. Vždyť není zvyklý na život ve vyhnanství. Sedl si na povalený odpadkový koš, a prudce oddechujíc, šmátral v kapse, jestli zde nenajde alespoň nedopalek cigarety, která by dokázala uklidnit jeho nervy. Konečně našel látkový pytlík s tabákem.
Sice mu došly cigaretové papírky, ale v případě nouze, jako byl třeba i tento, se spokojil i s reklamním letákem nějakého supermarketu. Nyní si vzpomenul, že mu strážníci na policii zabavili zápalky. Nu což, jedny má přece v přístěnku u železniční tratě, který nazývá svým domovem. Zamumlal tichou kletbu a vydal se směrem k nádraží.