Kapitola 2
Bývalý pikolík, jehož posledním zákazníkem byl jakýsi lakomý ruský baletní herec s velmi těžkými kufry, kráčel po kolejích v pološeru pouliční lamp. Z kapsy své bundy vytáhl kost a zuby z ní odtrhl poslední kousek tuhého masa. Pak ji zastrčil zpět, pro změnu vytáhl z nějaké vnitřní kapsy drobný stříbrný klíček, s kterým se chystal otevřít zámek na dřevěných vratech malého přístěnku u železniční tratě. Když však zvedl zrak, zjistil, že je otevřeno a že se zámek válí půl metru od jeho levé nohy
Bylo mu jasné, že policie si byla ověřit možnou pravdivost slov o jeho domově.
Opatrným krokem se sunul podél dřevěné zdi s napřaženou holenní kostí nějakého psa, kterou hodlal použít jako případnou zbraň. Pomalu vysunul hlavu a zamrkal, aby uvnitř, kde byla naprostá tma, rozpoznal nějaké pohyby.
Pak zaslechl hlasy, které ale nevycházely z útrob budovy, nýbrž z kolejí vedoucích podél dřevěné budovy, ke které byl právě přitisknut. Začal rozeznávat, o čem se přicházející baví špatnou češtinou, kterou přisuzoval jejich možnému podnapilému stavu. Kritizovaly nějaký mizerný výkon nějakých mizerně výkonných sportovců, přičemž slovo "mizerný" nahrazovali mnohem hrubšími výrazy. Styl jejich vyjadřování je možno přisoudit také jejich možnému podnapilému stavu.
Rychle vběhl dovnitř dřevěného přístěnku, doufajíc, že tam už nikdo není. Přikrčil se za malou převrhnutou skříní pokrytou dekami a kusy látek, na které spával. Hlasy se blížily, ale na jednou se zastavily a již tišeji začali mluvit zvláštním jazykem, ze kterého byl pikolík schopen rozeznat jen pár zkomolených slov.
Když slyšel tyto dvě podivné osoby odcházet, rozpomenul se na prvotní účel návštěvy svého domovu - najít sirky. Ale jelikož se sirky ve tmě hledají stejně dobře jako brýle krátkozrakému, tj. velmi špatně, spěšně zabezpečil vrata proti nezvaným nočním návštěvníkům, zalezl do směsice hadrů a dek a po několika minutách přemýšlení a hodnocení uplynulého dne, usnul.