Psí noha = pokrm Boha

  Tu překročil, aniž by jí věnoval nějakou pozornost a rychle došel až k okraji dláždění. Malá rybka už začínala tušit, že ji brzo pohltí obsah žaludku muže klečícího nad řekou, protože uviděla, jak na ni tato vzpomínka na včerejší oběd starého mládence právě padá!

  Starý mládenec po nepříjemném, ale nutném aktu znovu začal plně vnímat okolí. Otočil se k postavě schoulené do klubíčka, podal mu dlaň a hlasem, který byl častou konzumací lihu vytvarován do velmi chraplavé podoby, pravil:" Vstávej vole! Sorry, že sem tě takto skolil, kurva, ale myslím, že to nebude nic tak hroznýho. Zpraví to, když pudem na pivo?? Co vole?"

  Pikolík zaváhal, pak se opatrně chopil nabízené dlaně a ta s pomocí paže, ramen a vlastně celého těla jej vytáhla na nohy. Pak mladík poznamenal, že neoplývá přílišným dostatkem financí, aby mohl poznat blíže starého mládence u sklenice piva. Na to mu bylo doporučeno, aby se vysral na nějaký debilní placení, že je dneska kurva hostem. Oba vešli do zapadlé přístavní putyky a Petys, což bylo jméno starého mládence, jak stačil pikolíkovi sdělit, pokynul na výčepního dvěma vztyčenými prsty a pak se usadil u nejbližšího stolu.

  Po krátké rozmluvě z Petysem a po objednání dalších dvou piv se pikolík snažil převést rozhovor na onen den, kdy už s Petysem potkali a kdy byl ochuzen o doklady:

  "No kecáš vole, tos byl fakt ty?? Tak to mě fakt mrzí sakra. Von si ke mně jednou tady přised takovej zasranej skrček a řek mi kurva, že mi dá pět táců za jakýkoli český papíry. Občanka, pas prej cokoli. Řek sem si snadnej džob doprdele. Tak sem tě vobral. Pyča nemám ani páru, kdo to byl, ale šišlal jak pětiletý děcko!! Ale fakt mě sere, že sem ojebal tebe. Podivej, zbyly mi ještě dva talíře, tady je máš kurva. No a pozvu tě na panáčka, co řikáš??"

 Těmito slovy končila ta část dne, kterou si pikolík pamatoval.

  15 minut se pokoušel odvodit čas od polohy slunce, ale pak si uvědomil, že je pod mrakem. Nakonec odvodil čas z hodin kostelní věže tyčící se nad městem. Bylo půl šesté a sedm minut.

  Aniž by to dokázal zdůvodnit, vědomí přesného často v něm vyvolalo vzpomínky na události dnešního odpoledne, na rozhovor z Petysem a na relativně drsnou pitku, která následovala. Rozpomenul se také na to, že mu byly věnovány jeho peníze. Po ohledání svých svršků našel v levé kapse své bundy 1327kč, což ho značně potěšilo.

  První využití jej napadlo okamžitě. A tak využil čtyřiceti osmi korun a blízký stánek se smaženými rybami, aby alespoň částečně zahnal svůj hlad. Nyní začal hodnotit situaci. Setkání se starým mládencem Petysem mu ji příliš neulehčilo. Před tím věděl, že mu byla odcizena peněženka, která už ale neobsahovala žádné peníze, nýbrž pouze jeho občanský průkaz. Věděl také zhruba, kde se to stalo, zhruba kdo to byl a znal zhruba jeho podobu. Zatímco nyní vůbec netušil, kdo kde a jak využívá jeho dokladů. Věděl pouze, že hledaný "šišlal jak pětiletý děcko."

  Z jeho přemítání ho vytrhla prudká rána do zátylku.

  "Hmm, takže v první řadě to je fyzické napadení veřejného činitele a potom takové věci jako neohlášená ztráta dokladů, nebo křivá výpověď. Pokutu by takovému somrákovi asi nemělo smysl dávat, že?“

  Pikolík se ohradil, má přece nějaké peníze

  "Jasně ve vile na Galapázích, že jo. Chlapče, přestaň už tak blbě kecat a dělat si to ještě horším! Takže pár dní si tě tu necháme. I když to asi ty uvítáš, co? Mít možnost kde spát!"

  Pikolík protestoval, má přece kde bydlet. Vždyť policie u jeho domu přece už byla a prohledala ho!

  "Sakra, nech už těch blábolů!! Todle snad nemyslíš vážně!! Teď táhni do cely. A tam budeš sedět a držet hubu jasný?!"
  Pikolík mlčel, neprotestoval a nechal se odvést do cely. Přece jenom to nebylo tak hrozné. Měl aspoň čas vše si dobře promyslet. Takže policie nebyla v přístěnku u železniční tratě! Ale tak kdo teda? Možná nějací výrostci  pokládali jako dobrodružství vloupat se do jeho příbytku. Mladík byl velmi unaven a tak raději ulehl na kavalec a usnul. 

V městském parku na lavičce seděla postava. Na první pohled na ní bylo nápadné zejména to, že byla mrtvá. V parku kromě ní nikdo nebyl. Bylo 22:34 a všechny milenecké páry už zakončily své pochůzky buď to v posteli nebo v blízké hospodě či baru.

 Nikdo netušil, že by mohla mít něco společného s mladíkem, který byl právě v ten moment zavřen na policejní stanici a spal. Nejspíš ze dvou důvodů:

  Proto, že o té mrtvole ještě skoro nikdo nevěděl.

  A také proto, že s ní pikolík skutečně nic společného neměl!

  Alespoň zatím ne….!

Ležel jsem jednou v posteli s jakýmisi děvčaty, jedna se jmenovala Dívka č. 1, druhá Dívka č. 2. A naproti byla další postel a v ní leželo další děvče jménem Dívka č. 3. Byl jsem trochu zkouřený a bylo mi dobře, poněvadž jsem byl mezi děvčaty a poněvadž jsem byl trochu zkouřený. Podíval jsem se na Dívku č. 3 a ona byla přikryta kostkovanou přikrývkou, která celkem pěkně kopírovala křivky jejího těla. Vyskočil jsem s výkřikem, ty vole ty máš kostkované šaty. Dívka č. 3 řekla: "No jo Bingo, ty taky!" Podíval jsem se na sebe a uvědomil jsem si, že i já jsem zakryt kostkovanou peřinou. Podíval jsem se na okno a to bylo zahalenou kostkovanou záclonou. Vykřikl jsem: "My žijeme v kostičkovaném světě a já jsem pan Kostkáč!!!" Pak jsem helděl do stropu a představoval si duel mezi Wolwerienem a Spidermanem, o okolní dění více se nezajímaje, když v tom dívka č. 2 se smíchem prohodila: "Bingo, představ si, že bys neměl koule, ale kostičky." A já na to řekl jenom: "Ty vole"

Rád bych zmínil dívku č. 1. Tato dívka ve výše uvedeném příběhu sice nehraje nikterak význačnou roli, ale nechci, abyste si mysleli, že je nějaká podřadná. Je přeci jen dívka číslo 1.

Nyní se však vraťme k hranatým genitáliím!

Začal jsem uvažovat o světě bez křivek, zato s neomezeným počtem hran. Což by udělalo parádní kotrmelce s vesmírem jako takovým. Zeměkoule?? Pche, nyní by zde obíhala Zeměkrychle skládající se z 6 základních světových stran. Říká se, že kruh je vlastně nekonečná čára, ale to vás nenapadlo, že čtverec je také nekonečný, jen čtyřikrát zalomený? S tímto pohledem je možno představit svět poskládaný ze čtverců a krychlí a je to představa přinejmenším šílená!!

A to nemyslím hned, že po světě budou chodit lidi s krychlovou hlavou, nebo že všichni budou poslouchat jenom SKAčko a uznávat pouze Picassa! Představme si základní jednotku, z čehož je tady dneska prakticky všechno: Atom (atomius - řecky nedělitelný) Takže máme atom skládající se z jádra a mnohonásobně většího obalu, jehož elektrony kolem jádra rotují, krouží. Jádro představuje koule o veliké hmotnosti (vzhledem k hmotnosti obalu). Nahraďme tuto kouli krychlí, o stejné hmotnosti, to přinutí elektrony (které také samozřejmě změní svůj tvar) kopírovat tvar jádra = přestanou kroužit, začnou čtverčit (tento název je prozatímní). Netvrdím, že dojde k nějaké zásadní chemické změně těchto atomů, důležité je, že jsou ty přiblblé kuličky nahraditelné krychličkami!!

A my nezůstaneme u atomů! My půjdeme dál, až vám nakonec dokážu, že celá nekonečnost a moudrost vesmíru vězí právě v malé kostičce!!

A na závěr mé přednášky ještě malá perlička, víte jaká je první věta na začátku prvních Transformerů?? "Na začátku všeho byla KOSTKA!!"

   Přemýšlel, co by měl nyní udělat. Nejlepší by asi bylo zajít do přístavní ulice, kde potkal starého mládence a poohlédnout se tam po něm. Ano, jelikož to znělo jako dobrý nápad, překročil koleje a zamířil po svažující se dlážděné silnici, která byla těsně sevřena mezi dva pásy malých přízemních obydlí a vedla k jediné řece protékající městem.

   To, že dorazil do blízkosti stanoveného cíle, mu oznámil vysoce silný zápach, linoucí se z doků. První se jen tak bezúčelně procházel po popraskaném chodníku a v nitru své hlavy si zpětně přehrával den svých jmenin, kdy zde pátral po vhodné stravě. Posléze ale ucítil nový zápach velmi charakteristický pro malou přístavní putyku, který také vycházel ze zapadlé přístavní putyky. Pomyslel si, že je zajímavé, že se zde zákazníci shromažďují tak brzy, ale posléze usoudil, že jsou zde přesněji řečeno příliš pozdě, poněvadž od stolu, který skýtá mnohem pohodlnější nocleh, než jejich vlastní domovy, je téměř nemožné vstát.

Porozhlédl se po vnitřním zařízení i po hostech, kteří se víceméně váleli na špinavých lavicích, stolech či na zemi. Výjimka byl trpělivý barman, který by si oprávněně zasloužil přízvisko trpělivý, protože tam všechny ty, lidi ničící poměrně často jeho majetek, trpěl a to převážně z toho důvodu, že to byli vesměs jeho blízcí přátelé.

   Další výjimka byl i starý mládenec, který kráčel směrem k pikolíkovi. Pikolík ho velmi dobře poznal podle jeho staromládeneckých rysů. Starý mládenec do něj žduchl, až ho donutil couvnout a hrbaté nepravidelné dláždění ho donutilo upadnout na zem. Ubohý mladík, povalený na zemi se snažil silou vůle zmizet. Marně. Starý mládenec pokračoval dále, směrem k bezmocné ležící postavě pikolíka…!

   "Jak my vysvětlíte, že u sebe nemáte žádné doklady??" Spustil hned policista. Pikolík začal vyprávět, že mu je ukradl před dvěma týdny starý mládenec, kterého potkal večer na ulici v den svých jmenin. Takové báchorce ovšem policie odmítala uvěřit.

   Posílen vydatnou stravou, psí kost svíraje stále v ruce a rozlícen nespravedlností osudu uhodil vyslýchajícího strážníka do tváře tak prudce, až se zapotácel. Zbývající sbor městské policie držel v šachu svým vražedným pohledem. S rozházenými myšlenkami vyběhl ven.

   Stal se z něj psanec! Uvržen v nemilost celého světa. Musí najít toho starého mládence a předvést jej před soud! Teprve pak bude opět normálním občanem a bude si moc užívat zaslouženého klidu a psích stehen podávaných k večeři!

   Avšak tato skutečnost jím otřásla. Vždyť není zvyklý na život ve vyhnanství. Sedl si na povalený odpadkový koš, a prudce oddechujíc, šmátral v kapse, jestli zde nenajde alespoň nedopalek cigarety, která by dokázala uklidnit jeho nervy. Konečně našel látkový pytlík s tabákem.

   Sice mu došly cigaretové papírky, ale v případě nouze, jako byl třeba i tento, se spokojil i s reklamním letákem nějakého supermarketu. Nyní si vzpomenul, že mu strážníci na policii zabavili zápalky. Nu což, jedny má přece v přístěnku u železniční tratě, který nazývá svým domovem. Zamumlal tichou kletbu a vydal se směrem k nádraží.

   Bylo mu jasné, že policie si byla ověřit možnou pravdivost slov o jeho domově.

   Opatrným krokem se sunul podél dřevěné zdi s napřaženou holenní kostí nějakého psa, kterou hodlal použít jako případnou zbraň. Pomalu vysunul hlavu a zamrkal, aby uvnitř, kde byla naprostá tma, rozpoznal nějaké pohyby.

Pak zaslechl hlasy, které ale nevycházely z  útrob budovy, nýbrž z kolejí vedoucích podél dřevěné budovy, ke které byl právě přitisknut. Začal rozeznávat, o čem se přicházející baví špatnou češtinou, kterou přisuzoval jejich možnému podnapilému stavu. Kritizovaly nějaký mizerný výkon nějakých mizerně výkonných sportovců, přičemž slovo "mizerný" nahrazovali mnohem hrubšími výrazy. Styl jejich vyjadřování je možno přisoudit také jejich možnému podnapilému stavu.

   Rychle vběhl dovnitř dřevěného přístěnku, doufajíc, že tam už nikdo není. Přikrčil se za malou převrhnutou skříní pokrytou dekami a kusy látek, na které spával. Hlasy se blížily, ale na jednou se zastavily a již tišeji začali mluvit zvláštním jazykem, ze kterého byl pikolík schopen rozeznat jen pár zkomolených slov.

   Když slyšel tyto dvě podivné osoby odcházet, rozpomenul se na prvotní účel návštěvy svého domovu - najít sirky. Ale jelikož se sirky ve tmě hledají stejně dobře jako brýle krátkozrakému, tj. velmi špatně, spěšně zabezpečil vrata proti nezvaným nočním návštěvníkům, zalezl do směsice hadrů a dek a po několika minutách přemýšlení a hodnocení uplynulého dne, usnul.